V listopadu 2022 jsem reagoval na velmi
záštiplnou stať paní Hovorkové psanou pro neméně záštiplný propagandistický
plátek zvaný Forum 24. Na mušku si vzala Jarka Nohavicu za politickou satiru
nazvanou „Počkáme, co řekne“. Jde o jasnou kritiku Fialova kabinetu, že není
schopen dělat samostatnou politiku, ale je očividně podřízen politice jistých
amerických kruhů v čele s mužem, který se dlouhodobě pohybuje mimo reálný čas i
prostor – a když to bylo mediálně velmi patrné, byl stažen z boje o
prezidentské křeslo.
Svůj pamflet zakončila paní Hovorková příznačně – rozsudkem jak vystřiženým z
politických procesů: „Jaromír Nohavica není náš národní básník. Ani ostravský
bard. Je to písničkář dezolátů a člověk, který zničil všechno dobré, co kdy
udělal. A jeho poslední hloupá rýmovačka to jen potvrzuje.“
Za koho paní Hovorková mluví, když tvrdí, že Jarek Nohavica není národním
bardem? O tom snad rozhodujeme my, občané – a jeho fanoušci, a nikoli jedna
žena v jednom mimořádně fanatickém médiu. Rovněž nechápu, jak Jarek Nohavica
mohl jedním epigramem či jednou písničkou „zničit vše dobré, co kdy udělal“. Co
však chápu velmi dobře, je fakt, že si dovolil kritizovat božstvo paní
Hovorkové, která následně propadla hysterické reakci.
Dne 28. 11. 2022 otiskla Naše pravda mou reakci na tvrdě dehonestační článek
paní Hovorkové. Článek jsem nazval příznačně: „Aby Múzy neumlkly“. Právě zde
jsem publikoval sonet:
Pro lásku boží
Je zvláštní doba – což je prostě znát:
Do války velet se dnes jaksi nosí,
a kdo by mír chtěl, je hned „dezolát“,
jenž neklaní se před symbolem kosy.
Zubaté nechce vlastní děti dát
pro blaho hodnot obalených krví.
Kdo trochu myslí, ví, že rychlý mat
dostane chudák vždycky jako prvý.
Nechtějme válku – to je jasný vzkaz.
Bojujme za mír. Lidi, prosím vás:
Jak to vše začne – pak se hroby zmnoží.
Nechtějme tupě čekat na rozkaz.
Kdo slouží válce, tomu zlomí vaz:
Vzdorujme, prosím, pro vši lásku boží…
Tento sonet začal následně žít svým životem. Původně byl napsán na obranu Jarka
Nohavici – ale na sociálních sítích byl tomuto bardovi přiznán. Pro mě je
nesmírnou poctou, že tisíce až desetitisíce lidí zmíněný text považovaly za
skutečně Nohavicův – a že ho sdílely a šířily.
Nakonec jsem sonet přepracoval do podoby hudebního textu – a muzikant a zpěvák
Jozef Kupčík mu dodal melodii – a nazpíval ho.
Velice mě těší, že do širšího povědomí českých občanů se dostal právě tento můj
text, a je zcela bezpředmětné, pod jakým jménem.
Něčím si své čtenáře musel získat. Jsem přesvědčen, že zejména svým apelem na
potřebu života v míru – a na odmítnutí eskalace konfliktu do podoby třetí
světové války, která by byla válkou jadernou, tedy pro lidstvo totálně
zničující.
V rozšířené písňové verzi jsem přidal zjevný protivládní rozměr, kdy poukazuji
na snahu Fialova kabinetu nálepkovat své odpůrce jako občany horší kategorie –
jako méněcenné – a současně na její neuvěřitelnou míru asociálnosti.
Můj písňový text lze tedy kromě mírového poselství vnímat i jako zřetelný odpor
proti etiketizaci a dehonestaci názorových odpůrců – a jako vzdor proti všem,
kdo v rozporu s demokratickými hodnotami takovéto totalitní praktiky prosazují.
Velmi bych si přál, abychom se dokázali semknout – a abychom byli schopni
podobné praktiky rezolutně odmítnout. Abychom vždy stáli za mediálně a
politicky pronásledovanými, ať to jsou Jarek Nohavica, Petr Drulák, Miroslav
Ševčík, ale i Martina Bednářová, Tomáš Čermák či kdokoli širší veřejnosti neznámý.
Hlavní je nemlčet – a nepřecházet očividné bezpráví jako něco, s čím je třeba
se smířit. S podobnými praktikami se nikdy nesmířím. Nepřeji si, aby o našich
životech rozhodovali lidé jako Otakar Foltýn, Igor Stříž či Bohumil Kartous.
Chci, abychom se učili o věcech přemýšlet z různých úhlů pohledu – a ne, aby
byli lidé tříděni na „slušné“ a „neslušné“ podle toho, nakolik jsou poslušní –
a jak snadno jsou ochotni přijmout jediné tvrzení jako „jediné správné“.
Odmítněme novodobé kádrování jako něco, co je s demokracií neslučitelné,
podobně jako novodobé udavačství či novodobá cenzura. Postavme se procesu
indoktrinace. Dnes a denně upozorňujme na nepřístojné dvojí metry v politice,
ale i v justici. Jako učebnicový příklad takového dvojího metru dávám procesy s
Martinem Langem a Tomášem Čermákem. První jmenovaný veřejně vyzýval v roli
starosty z ODS k podřezání a upálení vybraných politiků včetně tehdejšího
prezidenta republiky, Miloše Zemana (Lang doslova uvedl, že Miloš Zeman je
„druhý Hitler a je nutné ho podřezat jako svini“), a to kvůli „církevním
restitucím“. Vyvázl bez trestu odnětí svobody, k němuž byl odsouzen Tomáš
Čermák, který nabádal k lynči politiků za jejich přístup k novele „pandemického
zákona“.
Co bylo v případě Martina Langa posouzeno jako „naplňování svého ústavního
práva“, bylo v případě Tomáše Čermáka klasifikováno jako „schvalování
terorismu“. A tohle máme tolerovat? Za sebe říkám jednoznačně: Nikdy.
Pro lásku boží (Text: Marek Řezanka, hudba a zpěv: Jozef Kupčík)
Je zvláštní doba – což je prostě znát:
Do války velet se dnes jaksi nosí,
a kdo by mír chtěl, je hned „dezolát“,
jenž neklaní se před symbolem kosy.
Zubaté nechce vlastní děti dát
pro blaho hodnot obalených krví.
Kdo trochu myslí, ví, že rychlý mat
dostane chudák vždycky jako prvý.
Refrén:
Nechtějme válku – to je jasný vzkaz.
Bojujme za mír. Lidi, prosím vás:
Jak to vše začne – pak se hroby zmnoží.
Nechtějme tupě čekat na rozkaz.
Kdo slouží válce, tomu zlomí vaz:
Vzdorujme, prosím, pro vši lásku boží…
Kolaps je blízko – nám však budou lhát.
Ti, kdo se bouří, jsou prý méněcenní.
Draho nás přijde osekaný stát,
v němž na diskusi žádný prostor není.
Přijdou k nám vojska: Nemáme se bát.
Válka nás všechny vede do bezpečí.
Kdo tomu věří? Kdo je adresát?
Nechtějme jatka – mrtvé nevyléčí.
Refrén:
Nechtějme válku – to je jasný vzkaz.
Bojujme za mír. Lidi, prosím vás:
Jak to vše začne – pak se hroby zmnoží.
Nechtějme tupě čekat na rozkaz.
Kdo slouží válce, tomu zlomí vaz:
Vzdorujme, prosím, pro vši lásku boží…
Odkaz na píseň: https://www.youtube.com/watch?v=5uyH9NFIXBU